Caga Tio a jiné vánoční povídky

Hezký poštědrovečerní den moji milý svátkohltači,
tak jsme zas všichni zase doma... ne na dlouho. Takže se můžete oblažit naší přítomností v mém a Aočině případě do 29 a co se týče Naftalín ta se vrací až 1, jelikož všichni chtějí být na Silvestra v Barceloně, tak byl z volnými místy u nízkorozpočtových společností (s vysokorozpočtovýmy zásadně nelétáme, jelikož nesnášíme výběr z mnoha druhů tepelně upravované stravy, to si pak člověk nemůže vybrat a navíc jiné jídlo něž těstoviny a brambory nám způsobují žaludeční obtíže).
Naposled jsme zjistily, že ono jakékoliv letadlo je zřejmě pro nás nevhodné... bylo to tehdy, co nám málem ulítlo. A když říkám málem myslím, to vážně. Jelikož když jsme přijely na terminál 2 zjistily jsme, že náš let neexistuje a jelikož terminály mezi sebou nekomunikují (a tak nám zkrátka nikdo nemůže říct, jestli náš let odlítá třeba tam odsud), musely jsme své stěstí zkusit osobně až na terminálu 1, to už nám zbývalo asi 20 minut do uzavření gatu. Ujel nám autobus, co spojuje dotyčné terminály, takže jsme čekaly 10 minut. Terminály jsou od sebe vzdálený asi jako cesta z Prahy do Kozolup, takže když jsme probíhaly odbavovací halou a bylo 14: 03 a ve 14:05 byl konec naším snům o zasněžené Praze, asi jsme nikdy tak moc neutíkaly. Srážely jsme spolucestující jako kuželky a Aoki Shakira Cruel zvolila tempo, který by jí záviděli světové špičky běhu na 100 metru a skákajíc přes kufry jen řvala: "mami, mami nééééééééééééé" já na tom byla trochu hůř, jelikož mě po poslední náštěvě u mého oblíbeného Litevce, jenž se protáhla na dva dny, bolelo celé tělo, snažila jsem se aspoň klusat za ní v hlavě motlidbu...no táák no táák prosím, ať se stane zázrak... Stál se! Španělská maňana funguje, letadlo mělo hodinu zpoždění a my jsme zas v Praze. Hurá.
Co se vánoc týče zde přidávám odkaz, pro ty co stále nevědí, že Ježíšek neexistuje, ale že existuje CagaTio (strýček hoven)... to není žádný vtip, to se starý katalánský zvyk, kdy děti krmí poleno přikrytý prostěradlem a na Štědrý večer jim rodiče do ruček vetnou baseballové pálky a dítka se zurčíc radostí vrhnou na poleno a bijíc do něj zpívají..."...srací strýčku, strýčku Vánoc, vyser dárek nebo tě zbiju..." je to ta nejrozkošnější koleda, kterou jsme kdy slyšely a jsme si jisté, že tohle vychovává katalánské děti, již od plínek, toužící po osamostatnění katalánska k pacifismu a humanismu. http://www.youtube.com/watch?v=dB_N7-HXTlI
To jen aby jste si jednou nechtěně nezpůsobili problémy, kdybyste chtěli náhodou na Vánoce podarovat Katalánce porcelánem...

Bar u Žluťáka

Když už chcete někde bydlet, musíte si najít v blízkém okolí ten nejzaplivanější pajzl, kam se pujdete opít, když už zavřou poslední alimentaci (něco jako u nás číňany). Takže jsme nelenily a pár jsme jich taky obešly, abychom zjistily, který je nejšílenější a kde zavírají až k ránu nebo vůbec (o slově "vůbec" si můžem nechat jen zdát, jelikož ve Španělsku nonstopy nevedou). A tak jak jsem psala v dílu, o našich kamarádech, našly jsme Žluťáka, co si člověk může víc přát, než nevkusně zařízenou kantýnu, vymalovanou na citrónovou žluť, klientela pouze orientální, hašiše na kila, navíc za 1 euro si člověk může zahrát kulečník (pokud má koule na to, že kolem seskupí všichni včetně výčepního a rozhodně hra není to o co se zajímají a tak do výkřiků: "guapa, šli to tam a ukaž nám to", se snažíme nezemřít studem když po 25 pokusech máme na stole stále stejný počet koulí). Pan barman, též kuchař a majitel v jednom, má o nás vždy velkou starost, která se skládá z velmi užitečných rad typu nechoďte s nim hulit ven, něco hroznýho se vám stane... nebo dávejte si pozor na věci nebo o ně přijdete... ale všechno je to podle jeho slov tím, že kdyby došlo na nejhorší, už nikdy bychom se nevrátily a to on nechce, jelikož jsme po 20 letech první, kdo nevypadá jako chlupatej arab.

Ještě jednu výhodu to má... člověk může vypadat jako frontman šumsvistum a stále má nesporný úspěch, jako třeba naposled Aoki Cruel, poté co jsme vyrazily na večerní dumpster do ulic a ona měla na sobě model: reprezentant fotbalového squaterského družstva (sandále v nich tlusté lyžařské podkolenky, ledabylý teplákový model ala Paťo a do obličeje nebylo přes palestinu vidět)) a po příchodu ke Žluťákovi kdosi s radostným výrazem vykřikl: "Hele Shakira!"

Naši kamarádi

Je zvláštní, že ačkoliv jsme ve Španělsku, naši nejoblíbenější kamarádi jsou stále z Čech. Když pominu předem domluvené (Kubu, Zuzanku, Naťu, Helču, Tomáše) i ty nedomluvené (tímto zdravíme Babetu a Kryštofa, Tadeáše a jeho slečnu a ty nečeské Valleho, Susi), též lidi kteří se k nám chodí jen umýt a nakrmit (Hana a Ins) seznámili jsme se s další českou frakcí z DAMU, čítající pana scénografa Martina milujícího sportovní tenisky a Markétu, toužící se stát provazochodkyní a též s jejich návštěvou Zlatkou, Adamem a Štěpánem. Ano zatím je to pouhý výčet jmen, ale poslyšte co se dělo dále...
Jelikož tohle je víceméně výčet zážitků z minulého týdne, ano pili jsme a dost. Nejzásadnější hospoda byla ta, ve které se prohrál kulečník, zato muzika, kterou neumíme identifikovat (něco mezi směsí latiny, raggajunglu a katalánských národních písní) na které trsal předvším pan Žluťák (to díky zářivě žlutému baloňáku, jenž obsahoval předem neurčené množství hašiše, které rozdával mezi své kamarády a po té partii kulečníku jsme se jimy staly i my). Nevíme přesně kdy jsme tento podnik oplívající instalacemi z jiného vesmíru opustily, ale máme za to, že nás tento zážitek nadmíru zblížil a tak jsme se zas o trochu více vzdálily španělské kultuře a o trochu více přiblížily Čechám, co se taky dá v takové Barceloně jiného dělat.

Matrac´s story

Tak abychom se trochu vrátili do historie... když jsme po úmorném hledání bytu našli prostor ve kterém teď bydlíme, musely jsme si začít zařizovat. Výhodou v Barceloně je, že na to stačí pár probdělých nocí a potulování se po kraji, popelnicích a kontejnerech. Našly jsme opravdu luxusní kousky a s trochou dodělávek se z nich staly části nábytků, našeho šatníku, obrazů atd. Náš byt byl totiž zprvu zcela holobytem. Odstěhovával se původní nájemník, po kterém tam zbyly jen jeho papuče, ostatní bylo na nás a protože jsme se stěhovaly do dvou dnů a jedné noci...potřebovaly jsme na čem spát. Popravdě nám bylo celkem putna na čem, ale chtěly jsme začít žít st ylově a v komfortu. První dumstrovací noc jsme tudíž zvolily jako nejvhodnější najít postele.
Jakožto každou středu a každý pátek jsme zrovínka poslouchaly největší disco hity na squatu Lapapa. Disco trochu posunutého žánru na punk a jemu příbuzné styly... Po několika hodinách jsme si vzpomněly na náš opuštěný prázdný kvartýr a vydaly se domů s tím, že cestou najdem alespoň jednu secesní, či art deco soupravu, abychom začly svůj nový život s puncem umění. Osud tomu chtěl a my hned první den měly štěstí. Okolo zastávky Clot (ta je od našeho domu v centru vzdálená asi tak tři a půl míle) jsme narazily na luxusní žehlící prkno, kýbl,židli, první skleničku do našeho servisu a na auto odvážející od kontejrenů nábytek. Aoki procházejí cí se v kontejneru snažící se vyndat jezdící kancelářskou židli, byla nemile překvapená nalezením prasečí nožky a svou snahu o první židli v domě vzdala. Její smutek jsem ale velice rychle změnila na čistou euforii a to tím, že jsem ono auto odvážející nábytek zastavila a prosila muže, kteří se hrdě vozili na korbě nákládního vozu, aby nám shodili alespoň jednu čistě vypadající matraci. Ti s úžasem v očích nám naše přání splnili a jelikož viděli tři dostatečně silné a zkušené ženy, shodili ne jen jednu matraci , ale dvě. Jedna jednolůžková, které jsme posléze začaly říkat píča a druhou prostornou manželskou. Naštěstí jsme nebyly daleko od zastávky metra a tak jsme se rozhodly pro určitý plán. Aoki jsme nechaly sedět na židli uprostřed chodníku, aby hlídala píču, jelikož se v okolí nacházelo mnoho podivných osobností, které dozajisté měli zálusk právě na ni.A já a Doňa jsme nahodily manželskou na hlavy a odkráčely do metra. Metro ovšem, protože byl všední den, končilo přesně ve dvanáct a tudíž naše opoždění o pět minut zmařilo veskrze jednoduchý plán. Vrátily jsme se tedy k aoki, s tím, že počkáme na první metro (až tak důležité to pro nás bylo).koupily jsme si pivo a vyčkávaly. Za nějaké necelé dvě hodiny se znovu objevilo ono auto s muži. Zastavily přímo u nás, jako kdybychom byly jejich staří známí a ptali se, co tu tak děláme. Sděl ili jsme jim, že čekáme na metro, abychom dopravily naše úlovky domů, oni se ale začli smát, že tohle se rozhodně do metra nevejde a že také neprojdeme turnikety a že prostě ne a ne a ne. To pro nás bylo ale převeliké zklamání. Ovšem když už jsme se těhle úlovků vzdát nechtěly, rozhodly jsme se pro plán nový....
Odneseme to! Dnes si uvědomuji, že to byla teda parádní píčovina. Dva dny trávit napravováním krční páteře a zbavení se zjevu želv.
Musely jsme se zbavit židle, žehlící prkno jsme si na druhý den schovaly do křoví a nahodily matrace na hlavy. Aoki povětšinou nesla píču, jelikož na druhou byl potřeba tandem a vzhledem k výšce našich postav to byla jasná volba. S hlavou zabořenou do pér z matrace jsem vedla družinu celou barcelonou. Aoki za námi pohupkávala naprosto s přehledem a tak jsme se asi po čtyřech hodinách dostaly domů. Cestou si nás fotili turisté, my rozdávaly podpisy a cítili se být tak trošku vyjímeční.

NOVY VANOCNI VZHLED LIPPATUKY

Dumpster show

Aneb zjistily jsme, že věc, která nám na Barceloně bude rozhodně chybět jsou ty uhledné vyprané balíčky s překvapením vložené do značkových tašek, které se nacházejí u popelnic či před dveřmi domů. Je to lepší než na Vánoce, lepší než na narozeniny a pokaždý dost dobrý. Oblečení co je tak 100x čistší než to naše a tak pokaždý když vidíme podobnou igelitku zrychlí se krok a zatají dech...a tak se stalo, že naše skříně víc jak z poloviny obsahují španělskou „pouliční módu“. A když je tomu tak, proč si neuděklat pár rozkošných onanistických fotek...
PS: Ono se tu dá totiž najít cokoliv kromě cigaret, alkoholu, soli a oleje. Například skvělý nábytek do bytu a tak žijeme v tak zvaném chalupářském stylu, což je spůsobeno tím, že zřejmě nové, či hezké věci lidé nevyhazují. Máme též pytel skvělých bot, každou jinou... metrového plastového Santu Clause s výrazem paneky Chucky, kterého jsme musely svázat, aby nám neublížil. Též máme 4 zánovní matrace, jednu komodu, pár jiných skříněk a nespočet židlí, každou pravděpodobně z jiné epochy...